|
Jak dlouho se věnuješ bojovému umění?
Bojovému umění se oficiálně věnuji od října léta páně 2 000. Takže jestli dobře počítám, tak zatím velmi krátce. Začínal jsem na Sokole v Hradci Králové pod vedením Jardy Bitarovce a Míry Geberta. Později jsem začal navštěvovat nově vzniklé Makoto Dojo a pokračoval pod vedením Pavla Munzara. Po přestěhování do Rychnova jsem na jistý nátlak začal pokukovat, kde bych mohl pokračovat, a mohl přitom trávit více času doma. Štěstí tomu chtělo a objevil jsem SHIN-KYO. Na přechodných „pár let“ jsem „stíhal“ navštěvovat obě dojo. Postupně jsem, ale začal ubírat na hradeckých trénincích a navštěvoval pouze ty rychnovské. V současné době už docházím pouze na ty rychnovské. Není to snad z toho důvodu, že by se mi v Hradci necvičilo dobře, ale tlak už byl příliš velký :-). Samozřejmě mi stále tam někde vzadu v hlavě kdosi našeptává, že občasná návštěva hradeckého dojo by nebyla na škodu, ale to budu muset odložit, až se současná situace ohledně zavřených sportovišť vyřeší.
Od roku 2000, to už je dnes dvacet let, to mi nepřijde jako tak krátká doba. Myslíš, že ta zkušenost s dlouhodobým cvičením ve dvou různých dojo je užitečná? Cítíš na sobě, že máš na věci jiný pohled, než ti, kteří cvičí jen v jednom dojo?
Záleží, k jakému výkladu označení dojo se přikláníš. Protože pokud jde o místo praktikování bojových umění, bylo jich více. S Pavlem jsme trochu cestovali. Ale myslím, že vím, kam míříš. Pohled mám jistě jiný. Chvílemi zasněný, ale mířící přímo kupředu. Pravdou je, že dávám přednost různým zkušenostem před držením přímé (technické) linie. Svého času jsem to i řešil. Jde to? Cvičit pod dvěma liniemi? No a pak jsem se zeptal. Odpověď přišla záhy. Pokud nebudeš chtít cílit vysoko, tak nevadí. A toho se držím. Necílím vysoko a praktikuji. Znalý ihned z mého cvičení pozná jednotlivé vlivy. Občas to používám jako výmluvu, ale marně. Oni vědí…
|
|
V první odpovědi jsi zmínil, že na tebe doma vyvíjeli jistý nátlak. Vidí i oni nějaký přínos v tom, že se věnuješ aikido?
Počkej, zeptám se. Stále přemýšlí. Takže. Přínos: Vztah k pohybu se přenáší na potomky. Je cítit jistý tlak na pohybovou aktivitu dětí. Aby to bylo fér, zmíním i negativní stránku, kterou jsem současně dostal. Tím, že pracuji v Hradci, což má vliv na čas strávený doma, a pobytem v dojo, což má vliv na čas strávený doma, ukrajuji čas strávený s rodinou. Díky Tome. Každopádně, dle slov drahé polovičky, čas strávený v „tělocvičně“ je lepší než čas strávený v hospodě.
Co tě vůbec k bojovému umění přivedlo?
Nad myšlenkou věnovat se bojovému umění jsem přemýšlel už v útlém mládí. V Týništi nad Orlicí jsem dokonce navštěvoval kroužek Boj o přežití. Snad si ten název vybavuji dobře. Bohužel už si nevzpomínám, kdo ho vedl a ani kolik mi bylo let. Bylo to naprosto úžasné. V dnešní době by to snad už ani nešlo. Při první zahajovací schůzce nás odvedli do blízkého lesa, kde nás přivítal náš budoucí „trenér“ převlečený do řecké tuniky. Byl večer. Čekal u ohromného ohně a vypadal naprosto úchvatně. Hltali jsme každé jeho slovo s otevřenou pusou. Další tréninky se odehrávaly výlučně venku za jakéhokoli počasí. V dešti, mrazu, sněhu, za letního parna. Co mohlo být lepší pro malého kluka, než se prohánět po soumraku v lese se skupinkou stejně nadšených kamarádů. Nechyběla rozcvička, posilování a také nějaké ty kopy a chvaty. No a pak jsem přestal chodit. Následoval sokol, který neměl s bojovým uměním nic společného. Po čase, kdy už jsem byl dostatečně vyškolen a přestal navštěvovat školská zařízení a plnohodnotně se zapojil do pracovního procesu, jsem si na bojová umění znovu vzpomněl. Zblbnutý akčními filmy jsem začal pokukovat, kde by se co dalo. Jelikož v tu dobu jsem hrál i na trubku, sháněl jsem něco, kde bych nemohl přijít k úrazu. Dalším kritériem bylo i nesoutěžení, jelikož jsem v exhibicionismu moc nevynikal a raději se držel v povzdálí. No a samozřejmě mi vyšlo aikido. A toho se držím dodnes.
Měl jsi období, kdys pochyboval, jestli má smysl v tom pokračovat? Pokud ano, co způsobilo, že jsi nakonec neskončil?
Samozřejmě. A mnohokrát. Měl jsem však kolem sebe vždy lidi, kteří mi nastalou situaci dokázali náležitě vysvětlit. Sdělit, že je to naprosto normální. Tak nějak mi z toho vychází, že se jedná o určitou „neoficiální zkoušku“ k těm oficiálním. Také se jedná o ten kolektiv. Partu lidí, kdy když potřebuješ, stačí zavolat, zmínit se. Je jedno jestli potřebuješ donést koberce do druhého patra a momentálně máš v háji nohu, přestavit nábytek, dovézt skříně anebo naopak poradit s nenadálou situací, tak trochu si „postěžovat“. Prostě zavoláš a vždy se ucho najde.
Stává se ti někdy, že se ti nechce na trénink? Co tě přiměje jít, i když se ti nechce?
Čím dál tím více. Dříve mě to nenapadlo. Nejít na trénink? Blbost. Když ty chvilky nastaly a začal jsem si je uvědomovat, pomáhalo mi navnadit se nějakým videem, článkem, knihou. Postupem času to bylo čím dál tím obtížnější. Ty věci přestaly zabírat. Už to v tobě nevyvolá tu správnou motivaci. Začal jsem tedy shánět jinou berličku. K tomu však nedošlo, protože se tréninky pozastavily. No alespoň mám nějaký čas se tím prokousat. Možná to, že nemohu trénovat v dojo, bude tím impulzem. Těším se, až si to budu moci ověřit.
Snažíš se v době uzavření dojo trénovat alespoň sám? Myslíš, že má smysl se o to v případě aikido snažit?
Zcela jistě. Aikido, i když je spojeno s cvičením minimálně ve dvojici, se dá cvičit i samostatně. Pokud pominu kihon dosa a nácvik se zbraní, máme tu fyzičku, mentální trénink, kdy si jednotlivé techniky vizualizujeme, no a v neposlední řadě APŽ. Abych trochu parafrázoval informaci získanou ze školení pro trenéry. Přistupovat k tréninku i z pohledu "Aikido Pro Život". A to je velká škola a velký trénink.
|
|
Co podle tebe nesmí chybět na správném tréninku?
Tak teď bych měl říct kihon dosa, ale neřeknu. Podle mě je to „Dobrý pocit“. Je to takový ten pocit, když odcházíš z dojo a máš Dobrý pocit. Každý to má asi trochu jinak. Někdo se přijde na trénink odreagovat, vyčistit hlavu. Pravda je, že když se na tebe řítí útok, nemáš čas přemýšlet nad problémy doma nebo v práci. A to je super. Někdo chce shodit pár kilo a z tatami odchází zmáchanej (potem). A to je super. Někdo chce přemoct protivníka jen pohledem. A to musí v tréninku hooodně zabrat. A obávám se, že má do konce života co dělat.
Na tréninku člověk často zjistí, co všechno ještě neumí. Ukáže se, že věci, o kterých si myslel, že už mu jdou, mu ve skutečnosti vůbec nejdou. Stává se ti to taky? A máš i po takovém tréninku ten Dobrý pocit s velkým D?
Jde o převládající pocit. A je to o tobě a tak trochu o trenérovi. Pokud ti dá „sežrat“, že ti to fakt nejde, a u tebe to převáží… No a na druhou stranu, co si pustíš pod kůži… Osobně vím, že každá informace v rámci tréninku má svůj smysl. A kůži mám tlustou…
Neštve tě, že kvůli bojovému umění nemáš čas na některé další věci?
Nejde o naštvání. Jelikož mám rodinu, práci a více volnočasových aktivit, někdy mě to staví před dilema, co upřednostním. Naštěstí mám chápající rodinu :-). Snažím se tuto situaci vyhodnotit, určit priority a výsledkem se řídit. Jestli je to rozhodnutí správné či ne, už nechávám být. Samozřejmě že nastane chvilka, kdy jdu na trénink a venku hřeje sluníčko, potím se na tatami při semináři a venku svítí sluníčko. Ležím o víkendu po semináři v temném dojo a venku sluníčko nesvítí. Takových chvilek je spousta, ale rozhodně nejsem naštván.
Jaký by dnes asi byl tvůj život, kdybys nikdy nezačal s bojovým uměním?
Takto nepřemýšlím. Ale mám-li odpovědět, tak vlastně nevím. Těch cest, kterýma bych se mohl ubírat, je více. Možná bych byl oddílovým vedoucím v neziskové organizaci, trumpetistou několika kapel, aktivním turistou s mezinárodním přesahem :-), nebo taky lenochem, který celý den proleží na gauči před televizí s lahodným mokem po ruce (mmmm…) cpoucí se brambůrky … Kdo ví.
Naučilo tě bojové umění něco, co využíváš i mimo dojo?
Jistě. Dokázalo mě naladit na jinou, mírnější (kontrolovanou) vlnu. A proto mi stálé tréninky chybí.
Chápu to správně, že ti to pomohlo více kontrolovat projevy tvých emocí? Je to výhoda ve všech oblastech? Jaký to má vliv na tvou hudbu?
Emoce, to je velké téma. Může ti v hlavě jet cokoliv, ale výstup směrem ven o tobě hodně vypovídá. Nejde o přetvářku, ale o kontrolu. Být vědomý. Přijmout argument oponenta. Asi to nedokážu dost dobře popsat. Nejde o absenci pocitů, nebo emocí, ale o jejich kontrolu a možnost komunikace. Když se ti zatmí před očima a nevíš o sobě, to se to špatně komunikuje. Spíše lítají rány anebo židle. Pokud nastalou situaci dokážeš vyhodnotit jako rizikovou a negativní energii přesměrovat na konstruktivní, máš možnost najít společnou cestu. A to je aikido, nebo ne? No a v muzice? U mě ne. Já bez not nedám ani tón. Jsou pro mě kotvou (v dobrém slova smyslu) a dávají mi jistotu. Co je na papíře, to se počítá. Problém nastává, když je notový zápis pro mne natolik těžký, že si nedokážu ani představit, jak ho zahraju. Tady přichází na řadu zpomalení, rozebrání na kratší dílčí cíle… Takže vlastně ano. Má to vliv na mou hudbu. Díky Tome.
|
|
Když už je řeč o hudbě, vidíš nějaký vztah mezi hudbou a aikidem? V čem to naopak kontrastuje?
Jistě. Vztah můžeš nalézt mezi vším. Stačí se dívat, cítit. Dost záleží na přístupu. Zcela jistě nejsem sólový hráč a jímá mě hrůza, že by to po mě Kapelník chtěl. Naopak si užívám chvíle, kdy sedím mezi muzikanty a můžu být součástí harmonie. A to už odněkud známe, že :-)? Podobný pocit zažívám na tatami. Nerad jsem středem zájmu, ale užívám si společné cvičení s ostatními aikidoka. Zvláště v rámci seminářů. Jednotlivá „cvičení“ mají svůj rytmus. Jiné rytmy zažívám s různými tréninkovými partnery. Nedávno jsem zaregistroval pro mě doposud neznáme slůvko „flow“. Rád bych věřil tomu, že je to ono. Snad ano, kdo ví. I vztah směrem kapelník/sensei mám podobný. Není to nic vynuceného. Jedná se o přirozenou autoritu. Společný čas je rozdělen na chvíle, kdy jde „demokracie“ stranou a prostě se poslouchá, koná, a chvíle strávené bezstarostností. A to doslova bez starostí. A kontrast? Zas záleží na úhlu pohledu. Pokud budeš chtít, najdeš jich tisíce. Já je nehledám, nevidím důvod. Je zajímavé sledovat, co se s tebou děje, když čistě náhodou v rámci tréninku hraje hudba. Pravda. U aikida zcela výjimečně, ale zažil jsem to. Pokud ti hudba sedne, je to úplně jiné cvičení. Občas se mi stane, že ji i v hlavě slyším. Ale nejsou to písničky, ale takové něco, jako když se dostane malé dítě v rámci hry mimo a brouká si pro sebe a je se sebou.
Jakou největší lekci jsi dostal v bojovém umění?
POKORU.
S aikidem jsi začínal v jiném klubu a pod jiným svazem. V čem se to z tvého pohledu lišilo od tvého současného klubu?
Dobrá otázka, ale asi na ni nedokážu zcela dost dobře odpovědět. V různých klubech je kladen důraz na různé věci a nemusí se jednat ani o různé svazy. Přístup každého trenéra je specifický a můžeš to vysledovat na rozdílech mezi jednotlivými kluby. I čas hraje svou roli. A to si uvědomuji. Když jsem začínal, dělal bych cokoliv, co by mi řekli, že je aikido. I věci, co by byly úplná blbost. Prostě seš zažranej a žereš všechno a ve velkým. Potom hodně záleží na dobrém trenérovi a já jsem přesvědčen, že jsem je měl. A mám. Jen už teď koukám přes jiné brýle a hýbu jiným tělem ;). Nejsem ani příznivcem srovnávání a posuzování. Který klub je lepší, komu to funguje a nefunguje, co je reálné a co už ne. Myslím si, že je to každého věc a měl by se soustředit na svůj rozvoj. Jsme svéprávní a pokud ne, tak je to vlastně jedno. A tak trochu mě mrzí, když někde zaslechnu nebo si přečtu kritiku jiných klubů, svazů, bojových umění. Ale to je život. Trochu odskočím. Zažil jsem chvilky, kdy se trenér vrátil ze semináře a v mých očích bylo vše jinak. Byl kladen důraz na jiné věci, cvičilo se jinak. Pak byl další seminář. A zase jinak. A je jedno, o jaký klub či svaz se jedná. Bylo to všude, kudy jsem prošel. A podle mě je to dobře. Měli bychom být vděční, že máme kolem sebe lidi, kteří obráží semináře, nasávají vědomosti vysokých technických stupňů a pak nám je servírují. Že to občas nepoberem? Budu doufat, že budou trpěliví.
Co bys vzkázal našim čtenářům?
Slovy klasika: Cvičit, cvičit, cvičit. Univerzální odpověď na vše. Můžete volně zaměnit za: Praktikovat, praktikovat, praktikovat. Slyšel jsem je mnohokrát z úst různých lidí, různě řečené ale se stejným smyslem. Řečma a čtením ničeho nedosáhnete. Pokud něco chcete, chcete změnu, prostě začněte makat a vydržte. A obávám se, že to platí všude. V bojovém umění i muzice.
A úplně na závěr patří velké poděkování mým současným trenérům a učitelům Martinu Pohlovi, Honzovi Kubovému, Ondrovi Musilovi. A samozřejmě také osobnostem, kterými jsou Thambu sensei, Mustard sensei a Plašil sensei.
<<< zpět k Hovorům o BÚ
|
