|
V tomto rozhovoru se budu netradičně ptát celé rodiny Černých. Od Jitky a Honzy, jejich jedenáctileté dcery Lady a třináctiletého syna Vojty bych rád zjistil, jaké to je, když je členy klubu celá rodina.
Pro začátek by mě zajímalo, jak se vám to přihodilo, že všichni chodíte cvičit do jednoho klubu?
Honza: Začali jsme tak, že jsme tam postupně přihlásili děti. Vodili jsme je na trénink a z tréninku, přitom jsme tam na ně občas koukali, a tak se to nějak schumelilo, že jsme tam začali chodit taky, když už jsme je tam vodili. Takhle nějak jsme se postupně přidávali a nabalovali, až jsme tam byli všichni.
Vy jste předtím někde sportovali?
Honza: Já takhle pravidelně a intenzivně ne. Kdysi hodně dávno, ještě když jsem nebyl ženatý, pak už ne. I když jsme vlastně chodili tancovat.
Jitka: Já jsem chodila do tanečáku pravidelně, dělali jsme clogging, později step i jiné styly. Pak ale tanečák skončil. Vodila jsem děti na karate, potkávala se tam s jinými rodiči, mezi nimi i s Janou Jonášovou, která vymyslela, že bychom mohly společně začít chodit na kondiční cvičení.
Honza: Ten clogging byl hodně, hodně náročný, to byla taky fuška.
Jitka: Právě to mi chybělo, ten pravidelný pohyb.
Honzo, ty chodíš na kondiční box. Věnoval ses předtím nějakým bojovým uměním?
Honza: Vůbec ne. Jediná moje zkušenost s bojovým uměním byla na vejšce, když jsme měli jeden semestr juda v rámci tělocviku, takže tam jsme se stihli naučit jenom tak nějak padat a myslím asi dva chvaty, ale to už bych teď rozhodně nedal. To byla jediná moje zkušenost s bojovými sporty. Pak jsem nějakou dobu chodil do posilovny, potom jsme s Jitkou chodili tancovat. Ta potřeba se hýbat tady je, obzvlášť když má člověk sedavé zaměstnání, takže jsem rád, že to takhle dopadlo.
|
|
|
|
|
Na kondičním boxu tě víc zajímá to „kondiční“ nebo ten „box“?
Honza: Chodím tam hlavně kvůli kondici, ale tím, že je to i box a že se tam dozvím i další věci, tak mě to zajímá o to víc. Nepřipadá mi to tak jednotvárný, jako kdybych chodil na kondičko, jakože občas tam zajdu, když nemůžu na box. Kondiční cvičení mi přijde monotónnější. Ten box je pro mě živější, je to větší zabíračka, jednak silově, jednak na dýchání. Jak já říkám ty „kardiovložky“ (Martinovy zemní brigády), ty jsou výrazně rychlejší, takže se u toho člověk dost zadýchá, ale to jsem rád, protože když jdu na kondičko, tak ze začátku se mi někdy povedlo, že jsem se ani nezpotil. Dobře jsem se protáhl, ale nebylo to úplně ono.
A jak to vidíš ty, Jitko, ten kondiční trénink. Taky se tam ani nezpotíš?
Jitka: Já se zpotím. Já makám.
Teď se zeptám Lady a Vojty, když se rodiče do SHIN-KYO dostali přes vás, tak jak vy jste začali s karate?
Lada: Já jsem tam chodila a koukala jsem, jak Vojta cvičil. Pak už mě to přestalo bavit jenom tam sedět a chtěla jsem prostě začít cvičit taky.
Honza: A Vojta?
Vojta: Mamka chtěla, abych někam chodil a hejbal se…
Lada: …jenže fotbal ho nebaví…
Vojta: …a našla tohle, tak jsem to prostě zkusil, no…
Honza: On má totiž problém s týmovými sporty a hlavně s kontaktními sporty, takže paradoxně to karate vyšlo nejméně týmové a nejméně kontaktní.
Takže ty tam, Vojto, chodíš více méně z donucení?
Vojta: Jo.
Honza: Pořád to tak prezentuje.
Vojta: No netěším se tam, ale už bych si asi nedokázal představit, že bych chodil na něco jinýho.
A baví tě tam aspoň něco?
Vojta: Já nevím, třeba Jedlová je celkem zábavná. (Pozn. „Jedlová“ je týdenní letní tábor SHIN-KYO).
A co tě baví na Jedlový?
Vojta: Více méně všechno kromě tréninků. A kromě smrčků samozřejmě. (Pozn. Účastníci Jedlové vědí, o čem je řeč :-))
A co třeba ty akce, kdy se o víkendu přespává v dojo?
Vojta: To je taky dobrý.
Honza: To se těší oba. To je hned znát. S tím nemají nejmenší problém.
A rodiče se těší taky…
(Jitka nadšeně přikyvuje.)
|
|
|
|
|
Co ty, Lado, co tebe baví na tréninku?
Lada: Rozcvička, když je dlouhá.
A je něco, co tě na tréninku nebaví?
Lada: Asi když něco cvičíme a hnedka řeknou, že si dáme deset kliků. Tak potom už je to takový, že udělám par cviků, pak udělám deset kliků, pak udělám pár cviků a pak zase kliky…
Takže máš radši, když cvičíš souvisle a můžeš se na to pořádně soustředit a pracovat na tom.
Vojta: A když to není namáhavý…
A Vojto, co tebe tam nejvíc nebaví?
Vojta: Práce ve dvojicích určitě.
A nějak se to změnilo s časem, nebo je to pořád stejný.
Vojta: Je to pořád úplně stejný.
Jitka: V červnu vždycky dostane povel, že má říct, na co jiného bude chodit, když ho teda karate nebaví. Podmínkou je, aby to bylo alespoň dvakrát týdně a aby to byl pohyb. A on nakonec přijde a řekne: „No jo, tak já zase budu chodit na karate.“
A jak dlouho už takhle chodíš, Vojto?
Vojta: Tipnul bych 6 nebo 7 let.
A Lado, Vojto, nevadí vám, že tam chodí i vaši rodiče do toho klubu?
Lada: No horší to bylo, když se na nás koukali.
Vojta: Asi tak.
Honza: My se tam teď moc nepotkáváme.
Vojta: A to je mnohonásobně lepší, než kdyby se na nás celej trénink koukali.
Jitka: Je fakt, že koukat na Vojtu, když začínal, bylo ze začátku těžké i pro nás. Zachovat tvář a nesmát se… anebo jen v klidu sedět a nezasáhnout, když Vojta dělá úplně něco jiného, než má.
Honza: Ale musím říct, že značně pokročil. Teď už to vypadá dobře.
Takže vy jako rodiče vidíte na dětech nějakou změnu nebo pokrok, i když podle Vojty se nic nezměnilo?
Honza: To se plete, já si myslím, že se změnilo hodně. Už jenom ta koordinace pohybů. Nejen že je teď přesnější v technikách, ale hlavně ta koordinovanost, ta jistota i rovnováha je výrazně lepší, než když začínal. Takže k něčemu to určitě je.
|
 |
 |
|
Vy se taky hodně účastníte generálních úklidů a celkově dění v dojo…
Lada: Úklid v dojo je lepší než úklid doma.
Vojta: Protože jsme s kamarádama.
Jitka: Doma je to nebaví.
Honza: Tak nemůžou doma sprchovat desky tatami a lítat s tím po bytě...
Vojta: …a stavět z nich bunkry, to je ta největší zábava.
Máte z tréninku nebo z klubu nějaký zážitek, na který nikdy nezapomenete, který se vám vryl do paměti, ať už pozitivně nebo negativně?
Vojta: Pro mě určitě první Jedlová, protože v tu dobu jsem tam téměř nikoho neznal.
Jitka: To je fakt, to byla pro Vojtu velká zkušenost, poprvé byl mimo domov bez rodičů.
Honza: A dobře se s tím popasoval. Podle fotek, co jsme viděli, a pak se to i potvrdilo, tak chodil celý tábor v jednom oblečení, protože ve své obrovské tašce nenašel žádné jiné tričko.
Jitka: Ale opravdu se tam pokaždé moc těší.
Vojta: To jo no.
Co byste dělali, kdybyste nechodili do SHIN-KYO?
Vojta: To, kdybych věděl, tak už bych se rozhodl a nechodil tam.
Lada: Já bych možná běhala, hlavně o víkendech.
Honza: My máme celkem hodně pohybových aktivit i mimo SHIN-KYO. Pokud to jde - teď to tolik nejde, když je ta pandemie. Jinak chodíme tancovat, když je taneční sezóna, což je vždycky záležitost téměř na půl roku. A kondičně je to taky dost náročná věc. Jezdíme na kolech a poměrně dost chodíme pěšky. A v zimě na běžky. Letos byla dobrá sezóna. Letos máme všichni určitě sto kilometrů na běžkách.
A když takhle chodíte a jezdíte, děláte to na výkon? Sledujete, kolik urazíte?
Honza: To ani ne. Hlavně jde o to, abychom se dostali ven, nadýchali se čerstvého vzduchu, abychom měli pohyb a pro mě to je vždycky vycházka za něčím zajímavým. Já si rád všimnu kytek, stromů, krajiny jako takové…
Lada: …a to nás nejvíc zdržuje…
Honza: …takže pro mě to je hlavně relaxace.
Jitka: A prozkoumávání nových cestiček a tras.
Honza: To je pravda, protože příroda je docela přelidněná, značené turistické trasy jsou plné lidí. My nejsme snobi, my chodíme i po neznačkových cestách.
Jitka: Ale jen tam, kde je to dovoleno.
Vy se i hodně účastníte online tréninků. Oproti tréninku naživo to není ono. Myslíte si, že to má smysl?
Honza: Určitě to má smysl. Kdyby sis řekl, že budeš cvičit doma sám, tak nemáš takovou motivaci, nedonutíš se tak dobře, jako když víš, že jsi někde přihlášený. Když to je takhle, že tam je nějaká vazba, byť minimální…
Jitka: …a pravidelnost…
Honza: …a pravidelnost, tak si spíš zacvičíš, než kdyby sis to měl řídit sám.
Vojta: Hlavně já bych si to vůbec neřekl, že mám cvičit.
Jitka: No Vojta, ten by necvičil vůbec. Ale my jsme už na jaře cvičili s lidma z kondička. My jsme si to zorganizovali víceméně sami, pak jste se, myslím, přidali i vy. Ale tak nějak to spontánně vzniklo, že jsme si napsali přes Messenger. Předtím jsme si psali, že se sejdeme v pátek v dojo, tak jsme si teď napsali, že si dáme společně cvičení a začali jsme takhle cvičit po messengeru krátce potom, co začal jarní lockdown.
|
 |
|
Ještě nějaké postřehy?
Jitka: No mě napadá, že to karate je z pohledu rodičů velmi praktický levný sport. Naše děti začaly cvičit v prvním gi, když jim bylo po kotníky a až loni se mi podařilo je přesvědčit, že už je načase sehnat větší velikost. To už jim nohavice vystoupaly tak nějak kousek pod kolena.
Honza: Zkrátka stačí jedno gi tak na 5 let a boty nepotřebujou.
Jitka: Boty nepotřebujou, takže z nich nevyrostou. Jen se občas mění ty pásky a to je vlastně důvod k oslavě, že se děti něco naučily a někam se posunuly. A cvičit se dá kdekoli, třeba i na louce nebo doma v obýváku.
Jak celkově hodnotíte atmosféru v klubu a jeho fungování?
Jitka: Já myslím, že tak polovinu dělají lidi, kteří tam chodí a spoluvytvářejí toho ducha. Nebo i víc než polovinu. Samozřejmě něco dělají trenéři, kteří jsou skvělí. Ale hodně taky tvoří ti lidi, co tam chodí. Takže doufám, že tam ta příjemná atmosféra vydrží. A že ti lidi…
Honza: …že budou ochotní dělat něco navíc, protože to právě dělá ten kolektiv. Kdysi jsem jezdil s jednou partou lidí na bronťárny, ale jak ti lidi zakládali rodiny, tak postupně odpadávali a nebyli noví a na tom to nakonec skončilo. Byla by škoda, kdyby to takhle dopadlo v SHIN-KYO. Je dobře, že členská základna je tady výrazně větší, je v ní hodně dětí, které se pak často vracejí, když jsou starší.
To je pravda. Lidi se někdy diví, k čemu potřebujeme nové členy, k čemu potřebujeme děti. Můžeme si přece cvičit sami pro sebe. Jenže časem zkrátka sem tam někdo z různých důvodů se cvičením skončí a ten kolektiv se pak začne zmenšovat.
Jitka: A taky když je pořád stejný kolektiv, tak to časem ustrne a nepřicházejí nové nápady, není tam nová svěží energie, je fajn, když se to pořád někam posouvá. A každý, kdo tam přijde, něco přináší. Myslím, že velkou výhodou klubu je i to, že ač je to primárně klub bojových umění, je otevřený i jiným sportovním aktivitám a i my „mudlové“ se v něm cítíme dobře :-).
Honza: Je taky pěkný, že tady je hodně doprovodných akcí, ať už to byly hromadné výstupy na Sněžku a Kralický Sněžník, grilovačka na Jedlové, vánoční posezení nebo ples.
Jitka: A to vždycky vzniklo z nějakého nadšení, nápadu a postupně se to zvětšilo a přidali se další lidi. A o to jde, že je fajn, když někdo něco vymyslí, že se toho ostatní chytnou a vznikne opravdu hezká akce.
Děkujeme všem, trenérům i ostatním členům klubu, za všechno, co s nadšením a ochotou děláte!
<<< zpět k Hovorům o BÚ
|