Tomáš Křížek alias Fantomas

Náš rozhovor bych zahájil takovou tradiční otázkou. Jak dlouho se věnuješ bojovým uměním?
Pokud dobře počítám, tak je to asi 26 let.

To už je pěkná část života. Věnuješ se pouze jednomu, nebo jich je víc?
Dělám hlavně karate a trochu tai chi chuan.

Co tě přivedlo ke cvičení bojových umění.
Naprostá náhoda. Vůbec mě nenapadlo, že bych cvičil karate, ale jednou mi spolužáci řekli, ať se s nimi po škole jdu podívat na nábor karate. Tak jsem šel, ale ani tam mě nenapadlo, že bych začal cvičit, nevěřil jsem, že bych to dokázal. Pak jsem kvůli tomu přišel pozdě domů a rodiče se ptali, kde jsem byl, tak jsem jim to řekl a oni se mě začali ptát, jestli chci cvičit karate. Já nejdřív tvrdil, že ne, ale ptali se tak dlouho, že jsem se nakonec rozhodl to zkusit. Sám jsem se do toho nehrnul, ale myslím, že mi tohle postrčení prospělo. Nějaký pohyb jsem potřeboval, byl jsem takové sádelnaté a hodně nemotorné dítě.

A začal s tebou i některý z tvých spolužáků?
Ne, oni se na ten nábor taky šli podívat spíš jako na akční film, než že by chtěli začít cvičit. Nejvíc nás na tam zajímalo přerážení cihel. Nakonec se přerážely jen střešní tašky, ale i to se nám líbilo. Musím říct, že jsem vždycky patřil spíš do té skupiny, které se dnes v angličtině říká “nerdi”, a ti se do bojových umění moc nehrnuli, pokud vím.

Co si tedy myslíš, že tě u toho udrželo tak dlouho, když jsi patřil do skupiny, která většinou takové záležitosti nevyhledává?
Vždycky mě zajímaly jiné kultury a tradice, takže úplně na začátku se mi líbily věci jako karategi, dojo etiketa, fascinovala mě kaligrafie, japonské povely atd. Později mě u toho udržovala dobrá parta lidí, v některých chvílích i určitá setrvačnost, že mi bylo líto skončit, když už jsem něco uměl. No a dnes mě u toho drží hlavně to, že mě baví pronikat do principů bojových umění.

Takže s postupem času člověk začne oceňovat to, že správně něco zacvičit je celkem velká výzva. Myslíš, že ti i někde jinde pomohlo, že jsi se postupně učil chápat a trénovat čím dál složitější věci?
Je pro mě těžké oddělit vliv karate od ostatních věcí, které mě v životě ovlivňovaly, ale určitě to sehrálo svou roli. Myslím si, že mi to pomohlo lépe se soustředit a jít spíš po principech, ke kořenům věcí. To je něco, co se mi na bojovém umění líbí asi nejvíc, že to v něm funguje jako v kterémkoli jiném poznání. Na začátku se člověk učí spoustu různých technik a přijde mu to strašně složité, myslí si, že čím víc technik a sestav zná, tím je lepší karatista. Pak zjistí, že všechny ty techniky a jejich kombinace jsou založené na několika málo základních principech. Je to podobné jako v mém oboru, v chemii, na světě jsou miliony sloučenin, které se všechny skládají jen z několika desítek prvků a všechny prvky se zase skládají jen z různých kombinací protonů, neutronů a elektronů. Takže na karate je super, že se v něm promítá tenhle přírodní princip – to na první pohled složité je založené na několika základních prvcích.

Dostali jsme se k dalšímu tématu, na které jsem se tě chtěl zeptat. Měl jsi někdy problém s tím, že by ti cvičení bojových umění v něčem bránilo? Časově nebo jinak?
Neřekl bych přímo bránilo. Spíš mě to dostávalo do situací, kdy jsem si musel vybrat mezi bojovým uměním a něčím dalším. To pro mě byla dobrá škola, protože jsem hodně nerozhodný člověk a vždycky jsem se nepříjemným rozhodnutím snažil vyhýbat nebo je odkládat. Nakonec jsem se musel naučit vybrat si, čemu dám přednost a čemu věnuju čas. Nejvíc jsem to asi pociťoval jako student na střední a vysoké škole, když třeba spolužáci plánovali nějakou akci na víkend a já měl o víkendu seminář bojového umění. Tehdy jsem se rozhodl, že budu spíš jezdit na ty semináře a méně se zapojovat do aktivit kolektivu na škole, i když mě to trochu mrzelo. Co se týče současnosti a práce, tak tam už to takový problém není. Prostě si zorganizuju práci, abych měl čas na trénink. Většinou to jde.

Takže by se dalo říci, že pro dlouhodobé cvičení bojových umění musí člověk něco obětovat. Jak často jsi teď schopen cvičit, když žiješ v Praze a trénuješ u nás v Rychnově?
Před rokem 2014 jsem trénoval jen o víkendu v SHIN-KYO, v Praze jsem moc necvičil. Tohle se hodně změnilo, když jsem se vrátil z pracovní stáže ve Spojených státech. Byl jsem tam rok a byla to pro mě dobrá příležitost získat trochu odstup a nadhled, otestovat si, jestli bojové umění opravdu chci dělat, nebo jestli je to jen setrvačnost, co mě u něj drží. Po návratu jsem začal chodit v Praze do jednoho fitka, mají tam ve sklepě takový gymnastický sál a tam jsem celkem pravidelně dvakrát týdně ráno před prací cvičil. K tomu jsem cvičil jednou až dvakrát o víkendu, když jsem byl v Rychnově. Do Rychnova a do SHIN-KYO se snažím stále vracet, protože můj sensei je Martin Pohl. I když jsem absolvoval spoustu seminářů s různými učiteli, nejvíc jsem se toho naučil a učím od Martina. Od něho vždycky načerpám inspiraci a pak si to v rámci svého vlastního tréninku přežvykuju. Teď v době koronaviru cvičím víc než kdy předtím. Mimo jiné díky online tréninkům. Teď cvičím 5x týdně.

Přijde ti, že kdyby nebyl online trénink, bylo by to pro tebe složitější? Nutí tě to nezlenivět i v této době, kdy je v podstatě možné cvičit jen doma?
Určitě mi to pomáhá cvičit intenzivně. Když si cvičím sám, tak to nemá tu intenzitu jako pod dohledem trenéra, byť po internetu. Mates Müller, který drtivou většinu online tréninků vede, odvádí skvělou práci pravidelně už několik měsíců. Nejvíc ale makám, když ten trénink vedu sám, protože těžko se dá čekat, že někdo bude dřít, když vidí trenéra, jak si dává pauzu. Jestli bych přestal cvičit úplně nebýt online tréninků, to si myslím že ne. Věřím, že bych si udržel nějaký pravidelný tréninkový režim. Pohyb by mi chyběl a určitě by mi bylo líto ztratit kondici, kterou mám, i když není nijak úžasná.

Co by ti nejvíc chybělo? Co máš na tom tréninku nejraději?
Nejradši mám práci na principech. To, že se dá jít stále hlouběji a všechno do sebe zapadá. Ale jinak mám taky rád ten pocit uvolnění a příjemné únavy po tréninku. Kromě jiného je to dobrá relaxace. Pokud se člověk opravdu soustředí na správné provádění technik nebo pokud je to fyzicky náročnější trénink, tak už není čas a prostor na starosti z práce atd.

Když jsme se bavili o tom, že se ve cvičení dá jít stále více do hloubky a obecně se o bojovém umění říká, že je to cesta na celý život, nemáš občas pocit, že je to už lehce frustrující, že to nikdy neskončí?
Ani ne. Pro mě byla zlomová ta stáž, když jsem byl rok pryč. Předtím jsem si nebyl jistý, jak to s bojovým uměním mám, ale ukázalo se, že během toho roku jsem po krátké době začal sám cvičit, hledat si pro trénink prostor a příležitost, vytvořil jsem mu místo ve svém programu. Ujasnil jsem si, že je to opravdu něco, co chci dělat. Že to jde stále dál a nikdy to neskončí, to se mi naopak moc líbí. Od frustrace mě chrání to, že v tom cítím ten přirozený princip, postupu od složitějšího k jednoduššímu. Od spousty technik k několika málo principům. Takže člověk vidí světlo na konci tunelu, byť ho nikdy úplně nedosáhne. Je to jako když je v matematice číselná řada, která je konvergentní. Směřuje to k nějakému jednomu bodu, a ne k tomu děsivému nekonečnu. To mě uklidňuje.

Musím uznat, že je to hezky řečeno :D. Z toho, co jsi mi řekl mi přijde, že na tebe cvičení bojových umění mělo pouze pozitivní vliv. Nebo myslíš, že někdy v něčem byl i negativní?
Myslím si, že ve výsledku to byl vliv vždycky pozitivní. Netvrdím, že to cestou bylo jen příjemné, netvrdím, že jsem z krátkodobého hlediska neviděl některé věci negativně, ale když se podívám zpátky z dlouhodobého hlediska, tak vidím jen pozitivní dopady. A to jak ve fyzické, tak v duševní rovině.

Mluvili jsme převážně o tradiční části karate. Jak jsi na tom s tou sportovní? Co si myslíš o tom, jak se dnes vnímá karate jako sport.
Pro mě karate vždycky bylo a je komplexní záležitost. Jak jsem říkal, vždycky se mi líbily ty asijské prvky v něm, líbí se mi i jako systém sebeobrany. Musím říct, že jsem podprůměrně soutěživý člověk, který asi až příliš preferuje spolupráci před soutěžením, například v deskových hrách mám radši ty, kde hrají všichni spolu proti hře. Takže ty soutěže mě moc nelákají. Na druhé straně si uvědomuju, že pro určitou věkovou skupinu je to důležitá motivace a že je to může udržet u tréninku, dokud “nezestárnou” natolik, aby mohli jít k principům karate. Abych to shrnul, chápu význam sportovního karate, souhlasím s tím, že je důležité, ale přiznám se, že mně osobně to moc neříká. Ovšem myslím si, že je velká škoda, když se karate zredukuje jen na sport.

Je něco, co tě při tréninku natolik ovlivnilo nebo zasáhlo, že na to nikdy nezapomeneš?
Přímo z tréninku mě žádná jedna konkrétní věc nenapadá, ale v SHIN-KYO a v bojovém umění byly takové momenty. Třeba jednou jsem slíbil, že se postarám o trénink, a pak jsem se z toho chtěl vykroutit, protože jsem mezitím slíbil někomu dalšímu něco jiného. Jednalo se o to moje vyhýbání se rozhodnutím a problémům, které už jsem zmiňoval. Tehdy mi Martin udělil cennou lekci, když mi jasně vysvětlil, že se o ten trénink postarám – buď sám, nebo to nějak zařídím, že je to moje zodpovědnost. I s ohledem na to, jak živě si to po nějakých patnácti letech pamatuju, to byl jeden z důležitých okamžiků mého duševního vývoje, protože od té doby jsem si dával dobrý pozor na to, co komu slibuju a abych to dodržel. Za takovéto lekce jsem dodnes vděčný a myslím, že řadě lidí, kterým se jich v mládí nedostalo, citelně chybí.

Když jsme narazili na téma trénování ve smyslu učení. Byl to pro tebe skok od cvičení k učení?
Byl to pro mě šok. Když jsem začal vést tréninky, bylo to pro mě peklo. Děti ze mě měly legraci a já netušil, co s tím mám dělat. Taky jsem nikdy nebyl zvyklý veřejně vystupovat a musel jsem se s tím poprat. Ale nakonec jsem se tím nějak prokousal. Zpětně vidím, jak krásně to zapadlo do mého života, protože teď je polovinou mé pracovní náplně výuka. Dříve jsem si nedokázal představit, že bych předstoupil před lidi a něco je učil. A nebýt těch zkušeností z karate, tak bych to asi dnes nedokázal.

Je podle tebe součástí učení se i to, že musíš učit někoho jiného? Má to nějaký vliv? Napomáhá to k tomu, aby člověk sám sebe zlepšil?

Nedá se asi říci, že se člověk v bojovém umění nikam nedostane, aniž by vyučoval, protože každý je jiný a každý má svou vlastní cestu. Myslím si ale, že od určitého okamžiku je vyučování pro většinu lidí velmi důležité. Mám tu zkušenost nejen z karate, ale i z chemie. V momentě, kdy mám někoho něco učit, musím tomu daleko lépe rozumět a chápat to do daleko větší hloubky, než do jaké to chci učit. Těžko můžu učit něco, čemu sám nerozumím, přinejmenším to nemůžu učit dobře. Když se člověk něco naučí, tak tam má takové různé mezírky, chybějící kousky skládačky, ale nějak to bez nich projde. Když to má ale učit někoho dalšího, tak tyhle chybějící kousky vyplavou na povrch a chtě nechtě je musí doplňovat, protože mu chybějí při výkladu nebo se na ně studenti ptají. Pokud někdo má učit, musí být daleko poctivější sám k sobě, co se týče sebehodnocení.

Další věc je, že se od našeho trenéra učíme tak říkajíc na dluh. On nás učí a nic za to od nás nečeká. Je to taková nepsaná dohoda, že my ten náš dluh splatíme tím, že to předáme dalším adeptům.

To je myšlenka, se kterou se ztotožním. Máš na závěr nějakou radu pro budoucí či současné adepty bojových umění?
Poradil bych jim, aby si nejprve ujasnili, jestli je bojové umění opravdu to, co chtějí dělat. A když v sobě mají jasno a vědí, že ho dělat chtějí, pak ať převezmou plnou zodpovědnost za svůj rozvoj. Ať nečekají, kdy jim kdo nařídí, že mají jít trénovat, kdy jim kdo přinese trénink na podnose. Ať sami hledají cesty a způsoby, jak na sobě pracovat, protože trénovat se dá třeba i cestou do práce nebo ve frontě v samoobsluze. V prvé řadě to ale musí být jejich rozhodnutí a jejich touha. Pokud cvičí proto, že jim to nařídil trenér nebo že to chtějí rodiče, tak ještě v té fázi, o kterém mluvím, nejsou. To ale vůbec neznamená, že tam časem nedojdou.

<<< zpět k Hovorům o BÚ