|
Jak jsi se dostala k bojovému umění?
Největší vliv mělo asi to, že na karate chodil v tu dobu můj starší brácha a já kvůli kolektivu končila s gymnastikou. Nechtěla jsem zůstat bez kroužku a bez pohybu a zdálo se to jako dobrá volba. Aspoň to vyzkoušet a uvidí se. No a jednoduše mě to chytlo.
Co tě na tom přesně chytlo?
Ze začátku pravděpodobně kamarádi a zábava. Ale postupem času na karate oceňuji hlavně jeho všestrannost. Některé sporty jsou hodně zaměřené na jeden druh pohybu, ale tady se trénuje celé tělo. Někdy při tréninku objevuji i svaly, o kterých ani nevím, že existují. Všestrannost karate ale vnímám i z pohledu běžného života. Tím myslím hlavně důraz na disciplínu a sebeovládání, což si myslím, že se hodí každému.
Vyjmenovala jsi spoustu věcí, které jsou určitě užitečné. Nebyl mezi nimi bojový aspekt karate. Hraje pro tebe nějakou roli?
Určitě ano. Většinou to ale okolí vnímá jen jako klučičí sport, právě kvůli bojovnosti. Pro mě je to spíše boj sama se sebou, snaha překonávat překážky, svoje limity a tak dále.
|
|
Je nějaká konkrétní životní situace, ve které jsi uplatnila tuhle schopnost překonávat překážky a svoje limity?
Nic konkrétního mě teď nenapadá. Ale jako překonání sama sebe bych mohla zmínit kromě fyzické stránky na trénincích i třeba překonání problémů - prostě zatnout zuby a udělat, co je potřeba, i když to není příjemné.
Vrátím se ještě k tomu, že lidé často vnímají karate jako klučičí sport. Jak se ti cvičí a funguje v převážně mužském kolektivu?
Já v tom nevidím žádný problém. Na karate společně cvičí jak holky, tak kluci, a stejně tak i různé věkové skupiny. Naopak v tom vidím výhodu, protože si člověk vyzkouší cvičit s různými lidmi. V kolektivu se mi funguje dobře.
Stává se někdy, že se ti nechce na trénink?
Ano, a často těsně před ním. Zvednout se je ten nejhorší moment, ale jakmile se zvednu a jdu, tak už je všechno v pohodě a těším se tam.
Když se ti takhle nechce zvednout, co je ta věc, která tě popostrčí, takže nakonec jdeš?
Touha něco dělat (fyzicky) a ne se jen válet, ale velkou roli hraje i kolektiv, který mě osobně hodně motivuje.
Zmínila jsi, že s gymnastikou jsi končila kvůli kolektivu. Je důvodem, proč teď děláš karate a ne gymnastiku, jen kolektiv? Vrátila by ses ke gymnastice, kdyby tam byl dobrý kolektiv?
V té době mi bylo 7 let, takže se těžko přemýšlí nad tím, jestli to byl jediný důvod nebo jich bylo více. Gymnastika samotná mě baví dodnes a trochu se jí věnuji i sama doma, protože mě to baví a nebýt úplně zkrácená považuji za výhodu v mnoha ohledech. Ale jinak už bych se k ní asi nevracela. V tomto formátu, kdy se jí věnuji, když chci, mi bohatě stačí.
Letos budeš maturovat. Chystáš se pak na vysokou školu? Jak to vidíš s trénováním dál?
Ano, chystám se na VŠ a jak to bude s trénováním, je pro mě samotnou zatím velká otázka, protože nevím, kam se dostanu a jak bude vypadat můj časový rozvrh. Ale určitě se nechci trénování vzdát, pokud to bude aspoň trošku možné.
|
|
Když přišla řeč na časový rozvrh, neštve tě někdy, že kvůli karate nemáš čas na jiné věci? Co na to tví kamarádi, že trávíš hodně času na tréninku a podřizuješ mu svůj program?
Nevnímám tréninky jako něco, kvůli čemu bych neměla čas na jiné věci. Ten trénink má v mém rozvrhu své místo a nemám s tím problémy. Kamarádi to neřeší.
Co podle tebe nesmí chybět na pořádném tréninku?
To je docela zajímavá otázka. Většinou si po chvilce tréninku začnu nadávat, že jsem tam šla, protože už mi docházejí síly. Ale právě díky tomu je trénink tréninkem a po skončení se vždycky zase těším na další.
Jakou největší lekci jsi na tréninku nebo v klubu dostala?
Pro mě byla asi největší lekce vystupování před veřejností. Nemám to ráda, ale právě i v tom jsem se občas musela překonat.
To je skutečný bojovnický přístup. O to víc si cením, že jsi ochotná odpovídat na moje otázky. Milníkem každé naší sezóny je letní soustředění na Jedlové. Kolikrát už jsi tam byla?
Pokud dobře počítám, tak zatím šestkrát a už se těším na další.
Jak se v průběhu těch let měnilo tvé vnímání a tvé zážitky ze soustředění?
První čtyři soustředění jsem vnímala ještě hodně dětskýma očima. Bylo mi v tu dobu 7-11. Na posledních dvou jsem byla už jako 17ti a 18tiletá, takže moje vnímání toho soustředění se změnilo hodně, a to i z pohledu zodpovědnosti.
Myslíš tím, že ti v rámci soustředění přibyla zodpovědnost, povinnosti?
Z určitého pohledu to tak vnímám, minimálně sama za sebe.
Neštve tě to? Neznamená to, že si to tak neužiješ?
To určitě ne. Mám teď naopak větší možnost se na dění v průběhu soustředění podílet, částečně pomáhat s přípravami a myslím, že i u toho si to člověk hezky užije.
|
|
Pokud dobře počítám, děláš karate nějakých jedenáct let. Jak s tím vším a s tebou zahýbala situace ohledně Covidu, která trvá dnes už skoro rok?
Dělám karate jedenáct let, ale bohužel se čtyřletou pauzou. Po čtyřech letech jsem přestala, za což bych si ještě dnes nejradši nafackovala. Ale hlavní je, že jsem se vrátila a jsem za to ráda. Přerušení tréninků kvůli Covidu mě hodně mrzí a tréninky v dojo mi chybí, ale snažím se pravidelně chodit na online tréninky, díky kterým jsem i v této době v pohybu. Vím, že sama bych se k tomu nedokopala.
Co způsobilo začátek té čtyřleté pauzy a co způsobilo její konec? Proč jsi se nakonec vrátila?
Nevím jistě, co konkrétního to způsobilo, ale hodně mých kamarádů v té době z karate odešlo a to na mě asi mělo velký vliv. Na druhou stranu byl kolektiv právě i tím důvodem, proč jsem se po čtyřech letech opět vrátila.
Měla jsi už možnost vést trénink nebo se na jeho vedení podílet?
Párkrát jsem tu možnost měla, ale necítím se v té pozici moc dobře.
Možná je to další věc, kterou máš překonat. Když jsi zmiňovala, že nemáš ráda vystupování na veřejnosti, kdy jsi v rámci klubu kromě vedení tréninku vystupovala na veřejnosti?
Kromě tréninků a zkoušek, na které se většinou dívá více lidí, jsem byla i na ukázkách. To pro mě byla upřímně hodně stresující situace, ale nakonec to nějak dopadlo.
Máš dojem, že se to časem zlepšuje, jak přicházejí další a další situace, kdy musíš cvičit před lidmi?
Určitě v tom nějaký pokrok vidím. Nejen při cvičení, ale i při vystupování před lidmi třeba ve škole.
Na těchto rozhovorech mě nejvíc baví dovídat se, co lidem bojové umění přineslo do jejich života mimo dojo. Vystupování na veřejnosti je zrovna věc, která by člověka hned nenapadla, když se mluví o karate.
Chtěla bys na závěr ještě něco vzkázat našim čtenářům?
Chtěla bych vzkázat něco hlavně čtenářkám. A to z toho důvodu, že na karate je málo holek a myslím si, že je to velká škoda. Většinou si lidé myslí, že je to tvrdý sport pro kluky, jak už jsem psala, ale tak to není. Naopak bych to holkám doporučila, protože je to přeci jen bojové umění a nikdy není na škodu, naučit se aspoň trošku bránit.
<<< zpět k Hovorům o BÚ
|
