|
V bojových uměních, jsi začínal s karate a cvičíš ho do dneška. Zkoušel jsi i něco jiného?
Občas se člověk dostane i k něčemu jinému - třeba aikido, shaolin kempo, tai-chi a tak.
Když jsi vyzkoušel několik dalších stylů, proč jsi zůstal u karate?
Dobrá otázka, jeden z důvodů bude asi ten, že to dělám už nějaký ten rok. Ostatní jsem si zkusil, ale ne dlouhodobě. A taky mi to karate přijde nejzajímavější.
Co tě na něm zajímá? Proč je zajímavější než ty ostatní?
Když jsem s tím začínal, bylo celkem populární - soutěže, Karate kid atd. Takže to bylo takové lákadlo a pro mladého kluka možnost zapojit se do celkem velkého kolektivu. Účast na závodech to bylo něco. Postupem času, jak se toho člověk učí víc, tak k tomu má najednou jiný vztah.
Karate kid a závody člověka u karate neudrží věčně, je to přece jen dřina, spousta času. Proč jsi u něj vydržel ty?
Co si budeme… Přispělo k tomu asi i to, že pak už se na tréninky chodí automaticky :D. Dokonce se občas přistihnu, že přijedu do dojo, ani nemám trénink, a když jsem tam, tak si říkám, co jsem tam vlastně chtěl :D. Taky k tomu asi přispěl kolektiv lidí podobného věku.
|
|
Takže důležitou součástí je nějaký návyk, pravidelný trénink. Pociťuješ v tomto směru nějakou změnu teď v době koronaviru?
Jo, myslím, že to je jedna z důležitých součástí. Je to většinou otázka priorit. Já to měl tak, že když je trénink, je trénink a ostatní se řeší před ním nebo až po něm. Změnu v dnešní době pociťuji. Hned na začátku, než se začalo cvičit online, mi to chybělo. Můj den bez toho byl takový prázdný. Je to jedna z věcí, co mě nutí se hýbat.
Říkáš, že ti to chybělo. Co ti chybělo nejvíc? Pohyb, karate jako takové, kolektiv něco dalšího?
Asi od každého něco. Pohyb rozhodně a když pohyb, tak pohyb při karate. Člověk se snaží někam posunout a bez cvičení to nejde. A je vždycky lepší, když to má s kým konzultovat a ověřovat si, jestli to dělá dobře, takže kolektiv je taky důležitý. V kolektivu se trénuje úplně jinak.
Zmínili jsme důležitost pravidelného tréninku. Ten ale znamená určitou změnu životního stylu. Překáželo ti někdy trénování v něčem? Chyběl ti třeba čas na něco jiného?
Popravdě, vzhledem k tomu, že cvičím někde od 5-6 let, tak to pro mě moc změna životního stylu nebyla, spíš jeho vznik. Prostě se to stalo součástí života. Neuvědomuji si situaci, kdy by mi to překáželo. Občas je složitější někomu vysvětlit, že nejdřív jdu na trénink a pak někam jinam. Obzvlášť pro lidi, co nedělají nic pravidelně spoustu let. Čas mi asi nikdy nechyběl a čím déle to člověk dělá, tím víc se naučí s ním hospodařit, aby stíhal všechno, pokud chce.
Narazil jsi na mou další otázku. Jak to vnímali tví kamarádi, spolužáci a další, že součástí tvého programu je vždycky trénink a hodně věcí se mu podřizuje?
Co se týká spolužáků, nevím o tom, že by s tím měli nějaký problém. Většina věděla, co cvičím, a nijak moc to neřešila. Myslím, že ani nevěděli, co všechno se tomu podřizuje. A kamarádi buď cvičili se mnou, nebo věděli, že v tu dobu se nic jiného dít nebude. Nevím, co si o tom mysleli, nikdy jsem se neptal, ale asi to chápali.
Cítil nebo věděl jsi, že máš díky bojovému umění oproti nim něco navíc?
Ano. Oproti lidem, co nemají ve zvyku se moc hýbat, jsem byl na tělocviku v pohodě. Nebyl problém máknout si. Myslím, že jedním z přínosů je, že se člověk postupem času lépe učí pohybové věci. A asi i ty ostatní. Myslím, že trénink bojového umění přidá i určitou sebekázeň a kontrolu nad tím, co člověk dělá.
Takže myslíš, že to “nebyl problém máknout si” platilo nejen čistě fyzicky, ale i v jiných oblastech? Ve škole, v práci?
Asi ano. Samozřejmě ta fyzická část pro mě byla v té školní době nejvýraznější, v těch ostatních oblastech mi přijde, že se to projevilo až v pozdějším věku. Řekněme ke konci střední školy a dál.
|
|
Jak dlouho už trénuješ, když jsi začínal v 5 nebo 6 letech? Cvičil jsi celou tu dobu nepřetržitě?
Jestli si to dobře vybavuji, tak letošní sezóna je 21. nebo 22., tak nějak. Takže lehce přes 20 let. Co si pamatuji, žádná dlouhodobá pauza nebyla.
Jakou největší lekci jsi dostal na tréninku nebo v klubu obecně?
Těžká otázka. Jedna z věcí, co mě tak napadá, by mohlo být, že občas je prostě potřeba, jak se lidově říká “zatnout zuby a dělat, co se mi řekne”, ale i tak nad tím člověk musí přemýšlet. Je to asi taky záležitost důvěry v trenéra.
Trénink bojových umění je často dril a jak říkáš, někdy je potřeba prostě mlčet a makat. Není to tak trochu vymývání mozků? Je tam prostor pro individualitu? Pro tvořivost?
Myslím, že u všeho, kde se potřebuješ naučit nějaké základy, aby ses byl pak sám schopen rozvíjet, je to na začátku nějaký dril základních věcí, bez kterých se neobejdeš. Ale postupem času je tam moře prostoru pro individualitu. Minimálně pro osobní rozvoj. Chce to pak nad tím víc přemýšlet, co člověk cvičí a jak. Jinak to sklouzne do nějakého druhu tance nebo akrobatiky nebo jak to nazvat. Jsou jasně dané věci, které je třeba dodržet, ale prostor pro jejich kombinaci a využití už je čistě záležitost fantazie a toho, jak to člověk ovládá.
Je to vlastně ta trojdílná stezka shu-ha-ri. Nejprve je potřeba získat základní stavební kameny, základní techniku, principy. Když je člověk trochu zvládne, může s nimi začít pracovat víc tvořivě a individuálně. Pro ten první stupeň, kdy se opisuje od učitele a učí se tak trochu slepě, je potřeba velká důvěra v učitele, jak jsi sám zmínil. Jak poznat dobrého učitele, aby mu člověk důvěřoval?
Na začátku je to asi složité, pokud člověk nemá žádnou znalost, ale pár vodítek tam určitě bude. Jde třeba o historii klubu v tom směru, který chci dělat. Případně nějaké závodní úspěchy, pokud chci závodit. Nevím úplně, jestli je počet studentů v dnešní době ještě bernou mincí. Myslím, že na začátku je to dost složité a vzhledem k tomu, že zrovna bojové umění je běh na velmi dlouhou trať, tak je asi nejlepší se podívat na nějaké tréninky. Tam člověk vidí, jestli se mu to líbí a jestli ho to láká.
Je také důležité, jakou filozofii učitel razí? Jak se lidé v dojo k sobě chovají?
Samozřejmě. Na tom vždycky záleží. Ale špatně se to odhaduje jen z pohledu na trénink. Je dobré si vždycky aspoň trochu ujasnit, co by člověk chtěl. Pak už si může vybírat.
Jaký moment z tréninku nebo z klubu nikdy nezapomeneš?
Asi bych vybral zkoušky na 1. dan. Taková pomyslná první cílová páska každého, kdo začne cvičit bojové umění.
Byl pro tebe 1. dan zlomový? A pokud ano, tak v čem?
Určitě. Já bych to asi označil jako přelom škola/práce. Člověk už se něco naučil a teď je potřeba to pořádně rozvíjet praxí a ještě intenzivněji. Takže by se dalo říct, že od té doby se tomu věnuji o to víc. A taky se zvětšuje míra odpovědnosti za to, co člověk dělá.
|
|
Pracuješ v IT. Dá se tam někde uplatnit přístup bojovníka? Bojový duch? Nebo i to, že někdy je prostě potřeba „zatnout zuby a dělat, co se ti řekne“?
Tak ta poslední věc rozhodně :D Aspoň na začátku. Ono to je asi stejné všude. Než člověk umí nějaké ty základy, je to asi potřeba. A řekl bych, že to pomáhá i v jiných ohledech. Jsem zvyklý nad věcmi docela přemýšlet, hledat si řešení a ptát se, až když fakt nevím. Tím se asi nejrychleji učím. Myslím si, že stejně to dělám i na tréninku.
Je vidět, že ti bojové umění hodně přináší. Co by mohlo způsobit, že bys s ním skončil? Co by se muselo stát, aby ses rozhodl přestat cvičit karate?
Tuto otázku jsem si už párkrát kladl, ale zatím jsem na nic nepřišel. Asi jedině kdybych se nemohl hýbat.
Co tě na karate baví nejvíce?
Lidi, které jsem při jeho cvičení potkal. To, že to vypadá jako nikdy nekončící se učení a rozvoj. To, že postupem času člověk zjišťuje zajímavé věci, jak o sobě, tak o tom, jak funguje jeho tělo, nebo by mělo. A to, že je to prostě karate - je to cool :D
A co by sis v karate/na tréninku/v klubu klidně odpustil. Co tě třeba trochu štve, nebo ti trochu vadí nebo tě nebaví. Bez čeho by sis to uměl představit.
Popravdě mě asi nenapadá nic, co bych nechtěl dělat. Občas mě štve, že se tradiční karate trochu vytrácí na úkor toho sportovního, nebo alespoň mám ten pocit. To mi přijde jako hrozná škoda.
A poslední otázka. Budou tvoje hypotetické děti jednou cvičit karate?
Kdo ví. Nevím, jestli karate, ale nějaký druh pohybu budou mít rozhodně. Bez toho to nejde.
Co bys na závěr vzkázal čtenářům našeho rozhovoru?
Asi jen to, že je důležité vytrvat u věcí a snažit se zlepšovat. A taky k tomu přistupovat pozitivně, i když to může být občas těžké.
|
